František Kaván
K večeru
Den z mátoh vybřed na západ se chýle,
na průvod kup a záhon jetele
se směje slunce v chvíli vesele,
lom jakýs odpovídá z dálky bíle.
Chmur spousty zdvihly se, je nebe holé,
jen na východě, rudě dohlední,
dva odcházejí mraky poslední,
a život plně zvučí ve vsi dole.
Déšť se cedí z oblohy
Na vod kraji po travinách žlutých,
po škaredých ostnech hlavic černých
šustí krůpěje snivě a klamně,
chvilkou se zachvějí stvoly,
kapky se zlehounka zperlí.
Slzy crčí do vod načeřených,
jež se lesknou olověně plavě
drobné vlnky měkce šepotají,
zvonivě spolu švitoří:
zdá se mi, že mám i zrosenou duši.
